Bod zlomu - Kapitola III.

5. srpna 2014 v 0:12 | Skullka Nika Elricová |  Bod zlomu
Ayeeeeee tak jsem se konečně dokopala k další kapitole. Welp. Nemám k tomu moc co říct. Enjoy.
And now i'm gonna join the blind!nitori party.


Kapitola III.

Seděl jsem na lavičce ve Slunečným parku a kouřil. Byl jsem nervózní. A to docela dost.
Nechápal jsem, proč mě ještě chtěl vidět. Neměl už přece k tomu žádný důvod. Nechtělo se mi věřit, že se se mnou chtěl setkat jenom tak. Z kamarádství, nebo něčeho podobnýho.
Nechápal jsem to.
"Čau Dane!" ozvalo se najednou.
"Čau," odpověděl jsem a začal se zvedat.
"V pohodě, klidně dokuř." Přišel a sedl si vedle mě. Sedl jsem si zpátky a potáhl si.
"Takový hezký počasí by mohlo být furt," vzdychl si. "Představa že zase začne sněžit… blé."
"Asi tak."
"Ani se mi nějak nechce odsud pryč…" řekl.
"Nemusíme, jestli nechceš."
"Nevadí ti to?"
"Je mi to upřímně jedno," přiznal jsem.
"Tak fajn."
Naposled jsem si potáhl a pak cigaretu típl.
Mám to říct?
Max byl ticho.
Jo, pomyslel jsem si. Chci to vědět.
Nadechl jsem se. "Proč jsi mě sem zavolal?"
Max se zarazil. "Huh? Proč se ptáš?"
"Zajímá mě to."
"Jen… jsem tě chtěl znovu vidět," zamumlal. "A taky… se tak trochu vyvlíct z rodinných povinností." Po těhle slovech se odmlčel.
Neptal jsem se dál. Nechtěl jsem se mu vrtat v soukromí - já bych za to taky nebyl rád.
"Dneska je fakt hezky," řekl jsem.
Nebylo zrovna teplo, ale foukal příjemný větřík a ještě pořád svítilo slunko. Člověk by těžko uvěřil, že ani ne za tři týdny jsou Vánoce.
"Že. Klidně by letos zima nemusela být. Bez něčeho jako Vánoce bych se rozhodně obešel," zamumlal Max.
"Jo, to já taky," ušklíbl jsem se.
Max se trochu zasmál. "Vypadá to, že toho spolu máme dost společnýho."
"Hmm."
Zase nastalo ticho.
"Slyšel jsi ten novej singl?" zeptal se po chvíli.
A takhle to pokračovalo. Zase se mě začal vyptávat na hlouposti. Teda, mluvil spíš on, ale bylo příjemně překvapivé ho poslouchat.
"Kolik máš času?" zeptal se potom.
"Kolik chci."
"Ty nemáš večerku?" podivil se.
"Ne. A máma teď stejně není doma."
"Aha. To… to ti závidím," řekl.
Musel jsem se ušklíbnout. "Není co."
"Nemáš hlad? Můžeme se jít někam najíst…"
"Ani ne, ale klidně."
"Fajn, protože já ho mám," řekl a zvedl se.
Taky jsem vstal a Max se dotkl mého ramene. Chytil jsem se jeho lokte a asi jsem musel pořádně zčervenat; nesnášel jsem to. A ještě když mi to tak okamžitě nabízel, jako by to byla samozřejmost…
Rozešli jsme se a on celou dobu nahlas přemýšlel, kde se najíme. Nakonec jsme skončili v nějaké pekárně, kde jsme si každý koupili sladký preclík. Opírali jsme se o zeď a jedli. Cítil jsem unavené sluneční paprsky, ale vzduch už byl ledový. Ukusoval jsem sladký pečivo ze sáčku a přemýšlel, proč Max najednou zmlkl.
"Kéž bych já neměl večerku," vzdychl po chvíli. "Fakt se mi nechce domů. Teda ne, že bych ji dodržoval, ale… poslední dobou jsem způsobil pár problémů, takže teď musím." Jeho obvyklý veselý tón byl pryč - jako vždycky když došla řeč na jeho rodinu.
"Ale tak to znamená, že jim na tobě záleží, ne?" Bojí se o tebe." Na rozdíl od mý mámy.
Max se uchichtl. "Neřekl bych." Ozvalo se šustění papíru. "Už budu muset jít."
"Fajn."
"Ale nespěchám; mám tě doprovodit domů?"
"To není nutný, tre-"
"Co když chci?"
"Ale-"
"Prosím."
Vzdychl jsem. "Fajn."
Max přišel ke mně a podal mi ruku. Chytil jsem jeho loket a rozešli jsme se. Okamžitě se vrátil ke své obvyklé veselé náladě a celou cestu mluvil o nějakém koncertě, na kterém byl minulý týden. Na nic už se neptal, ani nevyžadoval, abych mluvil já; byl jsem mu vděčný.
"Jsme tu," řekl, když zastavil. "Dům číslo dvacet dva, a na jednom ze zvonků Young."
"Jo, díky," zamumlal jsem a vytáhl z kapsy klíče. Max mě najednou vzal za ruku a položil mi ji na kliku. Do tváří se mi nahrnula krev, ale nic jsem neřekl a odemkl.
"Tak čau, zase někdy!" zvolal, zatímco odcházel.
"Jo, zase někde," řekl jsem a musel se usmát.
Zabouchl jsem vstupní dveře. Bylo jedno, co za tím bylo; Max byl první člověk, co se mnou dobrovolně trávil čas… v hodně dlouhý době. A vypadal, že mu to nevadí, naopak.
Byl to zvláštní pocit - a rozhodně ne nepříjemný.

Přišlo pondělí, což znamenalo, že jsem musel vyjít mezi lidi, a to do školy. Byla to moje poslední oblíbená věc, ale na druhou stranu mě mohlo učení osvobozovat od reality - a řekněme si to upřímně, já vzdělání potřeboval. Už tak jsem moc dobře věděl, že bez fungujících očí před sebou nemám zrovna zářivou budoucnost, tak jsem chtěl udělat všechno pro to, abych se mohl osamostatnit a nemusel být přítěží.
Škola byla otravná, ale měl jsem tam většinou klid, takže jsem si nestěžoval.
Uprostřed dne mi najednou přišla esemeska.
-mas dneska cas?
Byla od Maxe.
Ještě pořád ho to nepřešlo?
Bylo mi to fakt podezřelý.
Od toho incidentu se se mnou viděl každý den. Copak nemá jiné starosti? Jinou zábavu? Kamarády?
A pak mi to došlo.
Sakra.
Ne, nemohl jsem si tím být jistej, ale stejně… bylo by to logický.
Kousl jsem se do rtu.
-Mám, odpověděl jsem mu nakonec.
Bylo zbytečný dělat ukvapený závěry. Zeptám se ho. Osobně.
-kdy a kde se sejdem?
-Já můžu od dvou.
-fajn, o pul treti jako obvykle?
-Ok.
Strčil jsem mobil do kapsy.
Jako obvykle.
Znělo to hrozně zvláštně.

Když jsem přišel do parku, nečekal jsem, že už tam Max bude, takže mě docela překvapilo, když ke mně s hlasitým voláním mého jména přiběhl.
"Mám strašnej hlad," skuhral. "Půjdem se nejdřív někam najíst?"
"Jasně, v pohodě."
Max se svou rukou dotkl té mojí, abych se ho mohl chytit. Musel jsem hrozně zčervenat; ta rychlost s jakou si zautomatizoval tohle gesto… jak ho pokaždé opakoval, aniž by cokoliv řekl… Jako by to byla samozřejmost.
Někde v hrudi se mi vyrojil trpký pocit.
Max se rozešel a já ho následoval. Potřeboval jsem se ho zeptat, pomyslel jsem si. Nebudu mít klid, dokud se ho nezeptám. Dokud nezjistím pravdu.
Skončili jsme zase v nějakém fastfoodu a když se Max vrátil s jídlem, myslel jsem, že se mi rozskočí hlava.
Nechtěl jsem to vědět. Ne, chtěl. Nechtěl. Já nevím.
Kousl jsem se do rtu.
"Děje se něco?" zeptal se.
Sakra. Všiml si.
Rozhodl jsem se, že to nemá cenu. Neměl jsem co ztratit.
"Proč tohle děláš?" zeptal jsem se.
Max zmlkl a všechny zvuky spojené s jeho pohyby ustaly.
"Co myslíš?" odvětil po chvíli.
Pokrčil jsem rameny. "Všechno. Prostě to… prostě to nechápu." Odmlčel jsem se. "Tenkrát v tý nemocnici, a potom… a tak… to jsem ještě dokázal pochopit. Ale teď…" Nadechl jsem se a vyplivl to, co mě celou dobu tak trápilo: "Proč se se mnou chceš pořád vídat?"
Nastalo ticho.
"Myslím… není na mě nic zajímavýho. Spíš naopak, být se mnou musí bejt pěkná otrava. Vždyť… nemůžu ani dělat nic jako normální lidi… tak… proč radši netrávíš čas se svýma kamarádama?"
Zastavil jsem se a čekal, jestli k tomu nemá co říct, ale pořád mlčel. Tak jsem nakonec vyklopil i to, čeho jsem se bál nejvíc: "Jestli to děláš z lítosti, nenamáhej se."
Po tomhle jsem zmlkl a jen čekal. Chvíli bylo ticho. Pak se Max nadechl.
"Nevím. Upřímně, nevím. Prostě… prostě… jsi mi sympatický."
"Pořád to nechápu. Copak… copak nemáš jiné kamarády? Se kterejma bys trávil čas… líp než se mnou." Radši než se mnou. "Třeba… šel do kina nebo tak…"
"To s tím přece nemá nic společnýho."
"Ale má."
Max vzdychl. "Prostě jsi mi sympatický a… chci s tebou trávit čas. Rád s tebou trávím čas. Je to tak těžký pochopit?"
Bylo to těžký pochopit.
"Když…" začal jsem, ale Max mě přerušil.
"Nedělám to z lítosti. Nedělám to nedobrovolně. Ale… jestli je to tobě nepříjemný… tak klidně můžeme přestat."
Ne.
To jsem nechtěl.
Chtěl jsem se s Maxem vídat. Bylo to poprvý za celý můj život co se ke mně někdo choval takhle. Líbilo se mi to. Lichotilo mi to.
Akorát jsem se bál, že to je jenom sen. Lež. Léčka.
Potřeboval jsem se jenom ujistit, že se nemýlím.
"Ne, to… to ne… Jenom…"
"…je to poprvý co pro tebe někdo udělal něco hezkýho?"
Cukl jsem sebou. Bylo to na mě tolik vidět?
"…jo."
Hlas mu změkl. "To je mi líto. Chápu to; ale můžu tě ujistit, že moje záměry jsou čisté."
Mlčel jsem. "Můžu ti věřit?" vypadlo ze mě.
"Můžeš mi stoprocentně věřit."
Nervózně jsem si pohrával s rukama a sklonil hlavu. Bylo to zbytečný gesto. Člověk ho dělal, aby odvrátil oči, ale já stejně nic neviděl. Asi starý zvyk.
Jako malý jsem koukal do země často.
"Promiň," zašeptal jsem.
"Nemusíš se omlouvat."
"Promiň."
Max se zasmál. "Dobrý."
Natáhl jsem ruku k tácu, abych si vzal hamburger, ale Max mi ho vtiskl do ruky. Zamumlal jsem cosi co mělo být 'díky'.
"Kam chodíš do školy?" zeptal se a začal usrkávat pití. Byl jsem si jistý, že to byla kola. Říkal, že je jeho oblíbená.
"Střední v Jetelový ulici," odpověděl jsem.
"…ah."
"Čekal jsi, že budu chodit do nějaký slepecký."
"Možná."
"Všechny jsou daleko a hrozně drahý," vzdychl jsem. "Ale tak ona normální škola není zas takovej problém. Jenom prostě slepecká by asi byla lepší," pokrčil jsem rameny. "Kam chodíš ty?"
Zaváhal, než mi odpověděl. "…svatý Anny," zamumlal.
"Wow, to je ta prestižní soukromá střední?"
"No, jo. Ale je to tam… strašně utlačující," vzdychl.
"Ale tak zase, máš zajištěnou skvělou budoucnost, ne?"
"To bych musel být nejdřív alespoň v něčem dobrej," zasmál se trochu a začal žvýkat. Taky jsem se zakousl a chvíli jsme mlčeli.
"Ah, mimochodem," řekl, když dojedl, "mám dva lístky do lunaparku ve vedlejším městě a nemám tam s kým jít. Nechtěl bys?"
Překvapením jsem otevřel pusu.
Lunapark?
"T-to…"
"Na nic se neptej; jenom řekni, jestli chceš nebo ne."
Pusu jsem zase zavřel.
"Jo," řekl jsem popravdě. "Půjdu rád."
"Super!" zvolal Max radostně. "Mohl bys v sobotu?"
"Jo."
"Perfektní."
Perfektní…
"No, a co? Jak ses poslední dobou jinak měl?"
"Um… nijak. Normálně. Dobře." To poslední slovo mi na jazyku chutnalo podivně trpce.
"Něco zajímavýho?"
"Ani ne. Ale u tebe určitě něco zajímavýho bude."
"Huh? No, já… byl… byl jsem v kindě, um, no, to asi…"
"Na čem?" přerušil jsem ho. Zarazil se.
"Chceš to slyšet?"
"Jinak bych se neptal."
"Promiň."
"Dobrý, ale mě to fakt zajímá. I když to nemůžu vidět."
Max se zasmál. "Tak fajn," začal. "No, to bylo o bejvalým vojákovi, co…"

Max celou dobu vyprávěl o všech možných filmech a já jsem jenom občas zamumlal něco jako "huh" nebo "ah". Bylo vidět, že ho to fakt zajímá. Asi se ale bál o tom přede mnou mluvit. Jediné co mě ale mrzelo bylo, že jsem se nemohl zapojit do konverzace a odpovídat mu nějak inteligentněji. Max ale nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Asi byl rád, že ho někdo poslouchá. Jeho vyprávění ale přerušilo zvonění telefonu.
"Sakra," zamumlal, když hovor vzal. "Ano?" Hlas mu okamžitě zvážněl. "Ano, to… No jo, ale… pochop… nekřič na mě, prosím, zas nic tak hroznýho to nebylo… Ježiš, tak jo. Ne, promiň, samozřejmě, že to nebylo na tebe. Omlouvám se." Nastalo ticho.
"Cože?!" vyjekl Max. "Vždyť si ale říkala že tam nemusím! Ale… A to mě nemůžeš potrestat jinak?"
Zase ticho a pak Max hlasitě vzdychl. "Fajn. Rozumím. Rozkaz. Ne, jistěže nejsem sarkastický. Promiň."
Max hlasitě mrskl telefonem na stůl. "Ach jo," zaskuhral. "Promiň, je mi to moc líto, ale budu muset jít."
"Jasně, dobrý," řekl jsem a vstal. Max mě automaticky chytl za ruku a já nahmatal jeho loket.
"Fakt mě to mrzí," omlouval se, když jsme vycházeli ven. "Ale, no, já, udělal jsem nějakou blbost a…"
"V pohodě," přerušil jsem ho. Bylo evidentní, že o tom nechtěl mluvit, a já to nepotřeboval slyšet. "Neomlouvej se."
Vyšli jsme ze dveří a já pustil Maxovu ruku.
"Ještě ti zavolám ohledně tý soboty," zvolal za mnou. "Zatím čau!"
"Čau!"
Maxovy kroky se rozběhly v opačném směru, než se mi ztratily z doslechu úplně. Ještě chvíli jsem tam stál. Asi jsem tomu všemu prostě jen nemohl věřit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 23:36 | Reagovat

Kruci... jak mi to chybělo :D čtu to po druhý a stejně se usmívám jako vždycky (však víš) dneska mám prostě skvělý den... čtu jednu skvělou povídku za druhou a tu nejlepší mám na konec... nebo-li na dobrou noc... tak děkuju Skullko :)

2 ZdenekM ZdenekM | E-mail | 18. ledna 2017 v 8:48 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na yes-you-can.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.