Ufňukánek Remus a Nymfomanka - oglosováno

23. listopadu 2010 v 21:40 | Skullka Nika Elricová |  Glosujeme
Tak jsme s Lillit-san oglosovaly další povídku, poté, co se nám zdárně povedlo prokousat se miliony emo blbosí --" xDD Opět: Totální kravina a blbost, růžovou část radši ani neberte vážně. Toť vše.
Snad si to užijete :D

Barvy:
Normální: Anča (autorka)
Modrá: Lillit
Růžová: Skullka (tedy já, kdyby někdo nepochopil)


Když zase jednou Nymfadora Tonksová se toulala hradem (Nic jiného se v Bradavicích nedělá), tak ji zastavil Remus Lupin, známý vlkodlak a člověk z Fénixova Řádu.
"Ahoj, Nymfomanko....!" pousmál se trochu smutně Remus.
"Ani nepočítám, kolikrát jsem Ti říkala, abys mi neříkal jménem, Remusi..." zvýšila hlas Tonksová. (Pozor, jde nám do tuhýho!)
"Promiň... Můžu s Tebou mluvit?" řekl trochu naléhavě Remus. (Autorka je hrozná troškařka… Trochu smutně, trochu naléhavě… Za chvíli se dozvím, že Remus byl vlkodlak "jen tak trochu" xDD) Už nějaký ten čas byl bledší než obvykle. (Teda, já měla za to že bledí jsou upíři a ne vlkouši, ale tak…) (Co bys od téhle povídky chtěla?) (Hmm... vlastně nic. xDD)
Někdy to bylo, že se blížil úplněk jako zrovna teď, ale jindy byl zamlklý a bledý (Moc hezký slovosled.). Ani jeho sestra Lucy nevěděla, co se děje, ale tušila že je gay - jenom to nikomu nechtěla říct...
"Dobře..." souhlasila Nymfa (a víla, ne?), aniž by věděla, co chce. (Ach, jak důvěřivá holka…) Většinou s ní členové Řádu mluvili jen o několika akcích. Myslela si, že (t)ona bude ten případ, jelikož se už dlouho šuškalo, že někoho z Bradavic mají přeložit do Bohnic (Měli by je tam naházet všechny.). Když přišli do jeho kabinetu, tak se ji Remus koukal na kozy, ale dělal že hluboko do očí. Ve většině případů by ji to štvalo (Protože když se jí kouká na kozy, má to jako správná Nymfomanka radši), ale teď ne. Tušila, že je to něco vážnějšího, než jen nějaká ta akce a hezky jí to štvalo...
"Víš..." přerušil to ticho Remus, "Už delší dobu se ti to snažím říct... Mám Tě rád, víc než jen členku Řádu, Tonksová..." (To je překvápko…) přiznal se. Tonksová se na něj chvíli koukala a pak promluvila:
"Remusi... Já... Nejsem ještě připravená na něco vážnějšího..."(Nymfomanka? Hmm, možná je to schizofrenička…) Remuse to překvapilo, ale nenechal se rozhodit.
"Tak jo..." řekl zklamaně Remus a rozbrečel se.
Tonksové ho bylo líto, tak řekla to, co myslela, že mohla být pravda:
"Ale to neznamená, že mi tu budeš bulet jak malý děcko! A že spolu nemůžeme někdy chodit..." usmála se a políbila ho jemně a krátce. To Remusovi stačilo k popotažení nudle. Usmál se, po dlouhé době, byl trochu (napůl) šťastný a také nedočkavý, protože mu dnes měli poslat balíček kapesníků.
Začali se procházet po hradě, mlčky. Už se stmívalo, dneska měl opět nastat úplněk. Bolestivá přeměna a celá noc v kůži agresivního vlka. To všechno Remuse děsilo již 27 dní dopředu. Zapomněl si vzít lektvar a uvědomil si to až teď. (Chudáček sklerotickej.) Zbledl.
"Děje se něco, Remusi?" zeptala se Tonksová, která mu už delší dobu sledovala tu kapající nudli.
"Ale nic..." odpověděl stroze Remus. Lhal, cítil, že se úplněk blíží, že ho to opět bude bolet, ale vydrží to, kvůli Nymfomance(ě) to vydrží.
Když měsíc začal stoupat pod mraky, tak Remus se snažil zmizet z pozemků, ale nestihl to. Začal se proměňovat u Hagridova srubu. Tonksová to viděla, chtěla by si to s ním vyměnit , ale věděla, že nemůže (A autorka zase nemůže psát mezery před čárkami, ty-ty-ty! :D). Je to jeho osud, který nelze změnit...
Po strastiplné noci, kterou Tonksová přečkala u Remuse v kabinetu (To muselo být pohodlné.), tak se šla projít po pozemcích. Najednou uviděla bezvládné tělo. Bála se, kdo to asi je. Přišlo na nejhorší, uviděla Remuse (Proč nejhorší? :O.).
"Ne!!! Remusi, prosím!" vzala jeho tělo a odnesla a trochu napůl dovlekla na ošetřovnu. Madame Pomfreyová zrovna léčila jednoho chudáka, který četl tuto povídku, když uviděla Tonksovou s Remusem.
"Proboha. Položte ho sem na tu postel. Ne, sem!" řekla ošetřovatelka a začala ho léčit.
"Má ještě šanci?" zeptala se Tonksová.
"Samozřejmě, že má šanci..." zavrčela vztekle madam Pomfreyová, tak vztekle, že si ji ostatní spletli s vrtačkou.
Po delší době od něj ošetřovatelka odešla. Tonksová si k němu (opatrně) sedla, div ho nerozsedla. Stékají ji slzy po tváři.
"Já... Když jsem Tě viděla ležet v trávě, tak jsem si uvědomila, že bez Tebe nemůžu žít..." (Zajímavé zjištění *zapisuje si do diáře*. A jaké z toho máte pocity?) plakala Tonksová, netušíc, že se Remus probral (Pomóc, je z něj zombík!).
"To jsem rád..." řekl s obtížemi Remus. Tonksová by se nejraději neviděla, hrozně zčervenala (A ona si viděla do obličeje? o_O).
Remus se usmál a kousnu(ka)l ji (se na ni). Políbil ji.
"Měj byš(s) odpočívat." zašišlala (pokárala ho) jemně Tonksová, ale stejně ho znovu políbila. Chtěla cítit opětně ten lux(us) dotýkat se rty někoho, koho hluboce miluje...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Er~ Er~ | Web | 15. prosince 2010 v 20:17 | Reagovat

Náhodou je to vtipné! :D

2 alik alik | 6. června 2011 v 18:38 | Reagovat

Ten lux... auuuu moje hlava! Ty blbá noho stolu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.